Cíle udržitelného rozvoje nemůžeme dosáhnout bez společenských a institucionálních proměn, říká profesor Pavel Kabat, ředitel Mezinárodního institutu aplikovaných systémových analýz (IIASA).

Cílů udržitelného rozvoje nemůžeme dosáhnout bez společenských a institucionálních proměn

Cíle udržitelného rozvoje nemůžeme dosáhnout bez společenských a institucionálních proměn, říká profesor Pavel Kabat, ředitel Mezinárodního institutu aplikovaných systémových analýz (IIASA). Profesor Kabat je autorem nebo spoluautorem více než 300 vědeckých článků a přispívá například k hodnoticím zprávám Mezinárodního panelu pro klimatické změny. Vystudoval matematiku a hydrologii a věnuje se výzkumu zemského systému a změny klimatu, zejména interakcí mezi zemským povrchem a atmosférou a klimatickou hydrologií.

Vloni jste se v Praze zúčastnil Fóra udržitelného rozvoje, kde se debatovalo o budoucnosti České republiky a také o návrhu strategie udržitelného rozvoje, ČR2030. Jaký byl Váš celkový dojem ze setkání?

Vyzdvihnout bych chtěl především jednu věc: premiér Sobotka na Fóru zdůrazňoval, že se nejedná o strategii zabývající se pouze životním prostředím. Velmi jasně mluvil o Cílech udržitelného rozvoje, respektive o Agendě 2030, jako o programu smiřujícím ekonomické příležitosti s environmentální odpovědností. To je něco, co by mělo být zcela logické a samozřejmé, ale pro mnoho lidí po celém světě tomu tak není.

Dost cestuji, právě jsem se vrátil z Japonska a týden předtím jsem byl v Rusku. Podle mě je zcela zřejmé, že většina institucí po celém světě, od těch akademických a státních, přes neziskový sektor až po soukromé firmy, vnímá Agendu 2030 jako environmentální program. Takže na mě udělalo velký dojem, že česká vláda to tak nevidí.

Na Fóru zazněla jasná definice, že jde o globální odpovědnost nás všech za ekonomický rozvoj, který musí být v souladu s environmentálními možnostmi a ochranou životního prostředí. To je zcela zásadní, tato definice totiž obsahuje i sociální dimenzi udržitelného rozvoje. Je systémová.  Přesně takto přistupujeme k Cílům udržitelného rozvoje v IIASA. Nahlížíme všechny tři jednotlivé oblasti, společenskou a environmentální transformaci a planetární meze, jako propojené problémy.  Tohle stále ještě mnoho lidí nechápe a je velmi dobře, že celý problém rámujete právě tímto způsobem.

Centrálním tématem Fóra byla strategie ČR 2030.  Jaké jsou Vaše dojmy z tohoto dokumentu?

Dokument ČR 2030 jsem podrobně četl. Předně bych chtěl zopakovat svou gratulaci za to, že jej česká vláda zvládla dokončit bez zbytečných průtahů, v dané kvalitě a s ohledem na závazky, ke kterým se ČR zavázala na summitu OSN v New Yorku 2015 a následně i na klimatické konferenci v Paříži. To je veliké plus.

Co mi zde chybí, je nástin toho, jak cílů dosáhnout. To je bohužel obecně typické pro všechny strategické dokumenty a pro způsob, jakým pracujeme. Například náš institut podpořil přijetí hned několika Cílů udržitelného rozvoje. Byli jsme v New Yorku přítomni na jednáních, a když jsme se po velkých oslavách vrátili domů, došlo nám, že máme hned dva problémy.

Zaprvé, že těch 17 přijatých cílů je navzájem propojených. Nelze je oddělit a pracovat s nimi sektorově. Jenže ani státní, ani akademická sféra na takový způsob práce není zvyklá. Takže akademici se vrátí zpátky ke svým vlastním primárním výzkumům, tj. začnou získávat nová data starým způsobem. OSN a vlády se zase vrátí ke svým indikátorům. Začneme vyvíjet nové indikátorové sady, měřit plnění jednotlivých politik a dohlížet jeden na druhého. Přitom ale vypustíme to hlavní, jak těch Cílů dosáhnout.

A druhý problém je financování. Jak má třeba český ministr financí zjistit, kolik peněz by měl alokovat na ten a ten proces? Takže si myslím, že abychom mohli průběžně kalkulovat, jak si v procesu implementace právě stojíme, a kolik do čeho máme investovat, potřebujeme propojit aplikovanou vědu, vědní inženýrství se společenskými institucemi. Je potřeba přistupovat k tomu shora dolů – od globální úrovně na národní a z národní úrovně na regionální a ne jen čekat, že se nějakým zázračným způsobem proces implementace najednou povede změřit. A toto mi bohužel chybí i v ČR 2030.

O tomto problému víme, v současnosti proto začínáme připravovat implementační plán pro ČR 2030, A ještě jsme něco opomněli – z počátku jsme měli příliš mnoho priorit. Proto se teď snažíme zaměřit na prvních tři až pět let. Zároveň potřebujeme nejdřív zjistit, jaké jsou priority a pak – což může být samozřejmě velice náročné – plánujeme udělat Policy Gap analýzu, abychom zjistili, jakou změnu managementu potřebujeme.

Tam jsem přesně mířil. To je velmi důležitý krok, zároveň pravděpodobně velmi složitý. Nejedná se pouze o různé, řekněme fyzické parametry toho, jak jednotlivých cílů dosáhnout. Je to i otázka společenských a institucionálních proměn. Z pohledu IIASA je proto zásadně důležitý systémový přístup v tvorbě politik řešících ony výzvy.

Jak by měl takový systémový přístup vypadat?

Například Cíl 7 Dostupné a čisté energie je velmi provázaný s Cílem 13 Klimatická opatření. Zhruba 80 % výzev, kterým budeme čelit v oblasti snižování příspěvku ke změně klimatu, spadá do energetického sektoru. Toto jsme spočítali už před pěti lety a na základě toho jsme také na OSN apelovali, aby v New Yorku dosáhli maximální shody na Cíli 7, protože to následně velmi ulehčí jednání na klimatické konferenci v Paříži. Bylo nám řečeno, že to nejde, že politický proces vyžaduje projednávat ty věci odděleně, že Pařížská dohoda musí specifická. Myslím, že z praktického hlediska by byla chyba opomíjet obrovský potenciál pro synergie v systémové implementaci, tj. napříč jednotlivými cíli a sektory.

Jak by tedy tento systémový přístup měl proměnit sektorovou politiku?

V praxi by to znamenalo, že by rozpočty jednotlivých Cílů udržitelného rozvoje byly schvalovány napříč jednotlivými sektory státní politiky. Vznikla by odpovědnost vytvořit takový systém, který by pracoval souborně s dokumenty z různých resortů, např. s dokumenty ministerstva financí, ministerstva zemědělství, ministerstva energetiky, a tak dále. Tohle je právě na vládní úrovni velmi obtížné. A ještě těžší je to pak na úrovni regionální a místní. To je největší výzva.

Bojím se, že toto bude vyžadovat nějakou proměnu státní správy. Do určité míry rozbourat klasickou hierarchickou strukturu státní správy.

Vláda by měla jít ruku v ruce s podporou aplikované vědy a přiravit flexibilní plán, protože okolnosti se neustále mění. Podobný plán jsme se pokusili vytvořit kolem Cíle udržitleného rozvoje 7 Dostupné a čisté energie. V roce 2006 nás pověřil generální tajemník OSN Ban Ki Moon, abychom zpracovali návrh, jak by bylo možné do roku 2030 dosáhnout univerzálního přístupu k elektrické energii. V roce 2012 jsme vypracovali systém, který nám přišel efektivní. Ovšem ani tak jsme nedokázali započítat všechny proměnné, například pokles ceny barelu ropy. To znamená, že vědci poskytnuté scénáře mají jen omezený rozsah účinku pro vládní instituce.

To znamená, že scénáře, které coby vědecká instituce poskytujeme vládám, mají jen omezenou hodnotu. Nastala nová doba partnerství mezi vědou a politikou, potřebujeme nový akademický model i nový model politiky. Dnes už to nekončí tím, že hodíte na stůl dokončenou vědeckou zprávu a hotovo. Potřebujete systém, který je natolik flexibilní, aby mohl zahrnout a internalizovat průběžně vznikající nové scénáře.  Mohou nastat nové ekonomické či politické okolnosti, s nimiž daný implementační plán musí umět pracovat.

Česká republika byla v devadesátých letech členem IIASA, poté jsme vystoupili. Co by nám případný opětovný vstup do IIASA přinesl?

Hodně. Členy IIASA je 25 zemí, reprezentujeme více než 600 nejprestižnějších institucí a univerzit, což představuje veškeré dostupné nástroje pro modelování dat. Jako členská země byste je měli k dispozici. Představuje to neomezený přístup k různým specifickým dohodám členských států, takže byste si  mohli urychleně osvojit nejaktuálnější špičkové nástroje státní správy.  Mám na mysli například integrované hodnotící studie, modelovací studie, či sektorové studie. A navíc, a to by se nemělo podceňovat, mnohé z těchto příkladů strategických studií se používají na podporu různých politik – zahraničních, geopolitických či geo-ekonomických.

Samotná ČR zkrátka nikdy nebude mít dostatečné kapacity na to, aby si takové množství vědění zajistila sama. Pro britskou vládu jsme vypracovali studii, která zjišťovala přínos dvouletých stáží na Oxfordu a Cambridge pro post-doktorandy, v porovnání se stáží v některé z členských zemí IIASA. Zjistili jsme, že je pro Spojené království o 60% výhodnější poslat někoho do IIASA, protože se zde seznámí s mezinárodními systémy, partnerstvími a daty, s nimiž se pak vrátí zpět do Británie.

Další věc je, že členství v IIASA má i peněžité výhody. Díky spolupráci se špičkovými odborníky v daných oborech jsme velmi úspěšní ve získávání externích zdrojů. Úspěch v této oblasti před Evropskou komisí je skoro 100%. Minulý rok jsme měli téměř 70 miliónový zisk, jelikož naše příjmy skrz dotace a granty se nedaní.

Jaký výsledek by členství přineslo pro naše odborníky? Nebylo by to tak, že by všechnu smetanu slízla IIASA?

Určitě ne. V rámci publikování by to bylo pro Českou republiku obdobně výhodné. Byla by to další možností pro české autory, jak se dostat do mezinárodního povědomí. Už jenom díky možnosti spolupracovat s ostatními vědci a členy IIASA. Můžeme říci, že pro akademické pracovníky je členství v IIASA jakýmsi žebříkem na mezinárodní vrchol.

Foto: Matthias Silveri/IIASA. Zveřejněno pod licencí CC BY 4.0