Hodnocení kvality života je dnes interdisciplinární záležitostí a závisí na filozofickém hledisku zkoumání

Jak měřit spokojený život? Koncept kvality života chce překlenout mezery, které unikají ekonomickým ukazatelům

Kdo je na tom lépe? Velmi bohatý člověk, který ale nemá čas na rodinu ani přátele, nebo někdo, kdo horkotěžko splácí své účty, ale vidí vyrůstat svoje děti a stíhá vedle práce i koníčky? Právě to se snaží postihnout koncept kvality života, což je mnohem širším pojem než hospodářská produkce nebo životní úroveň. Zahrnuje možnosti uspokojování nejrůznějších potřeb, které pro svůj život potřebujeme, ale nejsou to jen věci materiální.

Hodnocení kvality života je dnes interdisciplinární záležitostí a závisí na filozofickém hledisku zkoumání. Každý vědní obor nahlíží na kvalitu života svojí specifickou optikou a zdůrazňuje jiné prvky. Existuje již řada definic, které se snaží vyjádřit mnohorozměrnost tohoto pojmu. Přesto, že mnohé z nich se vzájemně prolínají, do dnešní doby nebyla vygenerována jedna hlavní, oficiálně uznávaná definice.

Některé prvky, které kvalitu života utvářejí, lze určit pomocí běžných měřítek ekonomického blahobytu. Je to zejména dostupnost zdrojů. Všechny zdroje kvality života však nejsou distribuovány trhem a mnohé mají pro každého jednotlivce rozdílnou hodnotu. Mnoho z determinantů lidského blahobytu vychází ze života samotného a nelze je hodnotit penězi. Kromě objektivních ukazatelů zde hraje velkou roli také subjektivní postoj každého člověka. Zjednodušeně lze shrnout, že jde o tělesnou, duševní a sociální pohodu člověka – zdraví, spokojenost z práce, ekonomický dostatek, funkční sociální vazby a příjemné životní prostředí.

Synonymum kvantitativního růstu

Termín „kvalita života“ se začal používat v 20. letech minulého století při politických diskusích o sociálně slabých skupinách populace. Podstatně víc frekventovaným se stal až po 2. světové válce, kdy se díky hospodářskému rozvoji a průmyslovému boomu v mnoha zemích zvyšovala životní úrovně obyvatel.

Kvalita života byla zprvu vyjadřovaná pouze ekonomickými parametry, vyhodnocovala se pomocí objektivních, jasně vyčíslitelných ukazatelů (např. hrubý domácí produkt, produktivita práce, průměrný výdělek, kupní síla obyvatel apod.) a stala se de facto synonymem hospodářského růstu. Postupně se však ukázalo se, že ekonomika postihuje pouze jednu část kvality života. Člověku ke spokojenému životu nestačí jen uspokojení základních potřeb, překročení hranice chudoby, pracovní poměr a zvyšování osobní spotřeby.

Jak na nás ovlivňuje společnost, do které jsme se narodili?

V 60. letech přispěchala na pomoc sociologie, která hodnotí kvalitativní prvky lidského života pomocí sociálních indikátorů. Objektivním sociálním indikátorem je například úspěšnost, tvořená prvky jako společenský status, vzdělání, rodinné a společenské vazby, možnosti sociální opory, užitečnost pro okolí apod.

Sociologie se kromě objektivních indikátorů zajímá také o subjektivní životní pocit člověka, který ovlivňuje jeho osobní zkušenost. Mezi sociální indikátory postupně přibyly kulturní a duchovní potřeby, specifikace životních hodnot – smysl, cíl, způsob naplnění života apod.

Pocit pohody a spokojenosti

Pro lepší pochopení subjektivního hodnocením kvality života vstupuje do hry psychologie. Psychologický přístup zkoumá proces poznávání (kognitivní) a emočního prožívání lidského života z pohledu individua. Ukazovatelem kvality života se stává „Subjective Well-Being“, což je vyjádření subjektivního pocitu životní pohody, blaha, spokojenosti, štěstí, smysluplnosti v kladném aspektu. Vlastní hodnocení života může být často velmi odlišné od předpokládaného hodnocení podle objektivních parametrů.

Mimořádně důležité pro každého člověka je jeho psychické zdraví, emocionální naladění, to, jak sám vnímá a hodnotí svůj život, zda se naplnily jeho vize a očekávání, zda může dostatečné realizovat svoje schopnosti. Dále je to míra sebepřijetí, spokojenost s rozhodováním a řízením běhu vlastního života, s čímž souvisí zase pocit nezávislosti a kompetence. Při zkoumání těchto parametrů, zejména osobního rozvoje a seberealizace, se dnes často používá pojem „sebeaktualizace“.

Zdraví není absence nemoci

Ve zdravotnictví se pojem kvality života objevuje v 80. letech jako „Health Related Quality of Life“ v klinických studiích a postupně se stává součástí komplexního hodnocení efektu medicínské léčby. Definitivně se zde zabydlel po roce 1997, kdy Světová zdravotnická organizace WHO publikovala svůj Program mentálního zdraví pod názvem „Měření kvality života“, kde nově definuje pojem zdraví. Zdraví není chápáno jako pouhá absence nemoci, ale stav úplné fyzické, psychické a sociální pohody.

Současná medicína pojímá zdraví v mnohem širších souvislostech. Nezapomíná na subjektivní pohled pacienta, jeho osobní situaci, vlastnosti, vědomosti a životaschopnost. Tento přístup je mimořádně důležitý především u seniorů a lidí s chronickými a závažnými onemocněními, které medicína není schopna úplně vyléčit. Pacient si je vědom svého břemena a omezení, které nemoc (i vysoké stáří) přináší. Lékařská péče umožňuje alespoň regulaci projevů nemoci a prodloužení života.

Hodnotícími prvky jsou kromě fyzického a duševního zdraví také míra samostatnosti, mobility a nezávislosti na okolí, ale i vlastní životní filozofie – tj. umění žít, využívat nabytých znalostí a schopnost adaptace. Kvalita života se v oblasti zdravotnictví stala široce rozšířenou a důležitou pro hodnocení zdravotního stavu pacientů, nastolené zdravotní péče i léčebných výstupů.

V interakci se životním prostředím

Na propojenost kvality života s globálními problémy, demografickým vývojem, ohroženým životním prostředím a limitovanými přírodními zdroji upozornil na začátku 70. let Římský klub.

Do problematiky kvality života vstoupila ekologie. Environmentální aspekt hodnotí kvalitu životního prostředí přírodního (živé organismy, ekosystémy, voda, ovzduší, půda, nerostné zdroje), umělého – vytvořeného člověkem (urbanismus, bydlení, doprava, služby, umění) a sociálního (společenské klima, lidská práva, dodržování norem a zákonů, sociální podmínky, životní úroveň, prosperita apod.).

Globální hodnocení

Hodnocením kvality života se od svého vzniku v roce 1945 zabývá také OSN, která neustále modernizuje nástroje jejího měření a vyhodnocování. Údaje o životních podmínkách lidí v zemích celého světa zásadně ovlivňují rozvojovou politiku OSN.

V roce 1990 se ve správě Rozvojového programu OSN (UNDP) poprvé objevil Index lidského rozvoje (HDI). Tento ukazatel životní úrovně dokáže kvantifikovat rozdíly v kvalitě života mezi jednotlivými státy světa lépe než ekonomické ukazatele. Díky HDI lze srovnávat klíčové ukazatele lidského rozvoje jako je dlouhý a zdravý život, přístup ke vzdělání a životní standard. Index se používá ve výročních zprávách OSN dodnes.