Kenan Malik

Kenan Malik: V čem selhal multikulturalismus?

Multikulturalismus
Imigrace
Rasismus
Rovnost příležitostí

Multikulturalismus, dříve naděje evropských sociálních pnutí, je dnes veřejně zavrhován nejvyššími politiky. Kenan Malik pátrá po příčinách tohoto pádu.

Malikova esej, z níž je tento článek krátkým výtahem, úplně nezapadá do současných debat, kde jednotlivé strany jednoduše odmítají nebo přijímají politiku multikulturalismu. Spíše upřesňuje omyly, které se postupně zažily a celou debatu o složité problematice degradují na přestřelku dvou odlišných receptů. Na základě příkladů ze západoevropských zemí ukazuje, jak jednotlivá selhání politiky státu vedla k současnému etnickému napětí a poté formuluje vlastní vizi, která se inspiruje jak multikulturalismem, tak jeho odpůrci.

Předně je třeba definovat pojmy. Multikulturalismus je současně popis stavu společnosti, která se skládá z různých etnických a kulturních skupin, i doporučení politiky, jak k této společnosti přistupovat. Multikulturní politika navrhuje přivítat rozmanitost jako obohacující prvek, maximálně omezit rasismus a nerovné zacházení s imigranty a jejich potomky a konečně institucionálně zakotvit existenci jednotlivých menšin a dát jim tak vyjednávací pozici ve vztahu k většině. V protikladu k ní stojí politika asimilacionalismu, která bere multikulturní společnost jako ohrožení identity národa. Na imigraci tedy navrhuje reagovat asimilací nově příchozích, stát se k nim má chovat pouze jako k občanům a nijak se nezabývat jejich identitou, ani jejich problémy s diskriminací.

Než se Malik dostane k rozboru vlastní politiky, upozorňuje na omyl, který opakuje multikulturalismus v popisu současné situace. Tím je tvrdit, že západoevropské společnosti nikdy dříve nebyly tak pestré jako v posledních desetiletích. To může být pravda v čistě rasovém měřítku, ale nikoli pokud se soustředíme na různorodost jednotlivých společenských skupin. Malik dokládá na textech z přelomu devatenáctého a dvacátého století, jak vzdálené si tehdy byly městská a venkovská společnost, jak málo se znaly a jak omezený byl jejich styk. Naopak dnes potomci přistěhovalců vyrůstají v podobném prostředí jako děti etnických Evropanů, poslouchají podobnou hudbu, podobně se oblékají atd.

S tím souvisí důležitost identity domácí majority a nově příchozích. První generace mimoevropských imigrantů neměla velkou obavu o svou identitu a její ohrožení životem v Evropě. Šlo jim především o rovné zacházení a důstojné životní podmínky. První nepokoje a hnutí, která z nich vzešla, byly namířeny proti rasismu a nerovným podmínkám. Až po těchto pokusech přichází návrat potomků imigrantů ke svým mimoevropským kořenům jako jakýsi únik a vymezení se vůči společnosti, která je plně nepřijímá. Byly to naopak etničtí Evropané, kdo viděl imigraci jako ohrožení svojí identity. Malik však na dobových textech ukazuje, že nejde jen o poválečný fenomén, už před první světovou válkou lze vidět strach z imigrace jiných Evropanů nebo Židů jako z ohrožení vlastního národa. Strach z Afričanů, Asiatů, muslimů a dalších skupin tak jen opakuje staré vzorce pocitu ohrožení identity.

Jak bylo zmíněno výše, multikulturalismus má tendenci institucionalizovat rozdílnost a zapojovat imigranty do politiky skrz jejich etnické nebo kulturní skupiny. Reakcí na první protesty proti rasismu ve Velké Británii pak bylo rozdělení imigrantů na skupiny podle etnika a náboženství, se kterými se pak zvlášť vyjednávaly formy podpory ze strany státu. Tím byla rozbita jednota vytvořená společnou zkušeností odmítnutí většinovou společností a byla nahrazena soutěží mezi skupinami o podporu státu a třenicemi mezi nimi. Poslední dobou jsme tak ve Velké Británii svědky násilí a nenávisti mezi různými menšinami.

Na tomto a dalších příkladech se Malik snaží ukázat, že institucionální dělení podle etnických a kulturních kořenů částečně samo vytváří problém, který má řešit. Ustanovení jednoho zástupce komunity s určitými kořeny podceňuje rozdílnost uvnitř této skupiny (např. bílý Evropan také může být socialista, komunista, konzervativec, katolík, protestant, pravoslavný, ateista atd.), která pak komplikuje její vnitřní vyjednávací procesy. Současně je ale narýsována linie mezi jednotlivými skupinami, ačkoliv si mnozí lidé napříč jimi mohli být podobnější, než si jsou s některými členy vlastních skupin.

Z toho vyplývá i ideální politický mix podle Malika; politika by podle něj měla důrazně potlačovat rasismus a nerovné zacházení a nepovažovat imigranty za ohrožení národa, jak navrhuje multikulturalismus, a současně by si brala z asimilacionalismu rovný, občanský přístup ke všem a odmítání institucionalizovaných rozdílů. Dále zdůrazňuje roli občanských aktivit a individuálního setkávání jako hlavní kanál integrace, který nemůže být nijak nahrazen státní politikou a činností institucí.

-ok-

-ok-