Vzestup monopolů a čtvrtá průmyslová revoluce

Ekonomie udržitelného rozvoje

Od ekonomické krize roku 2008 narůstají příjmové a majetkové nerovnosti. K žádnému dějinnému zvratu ale před devíti lety nedošlo, pouze k akceleraci vývoje předchozích 30 let. Tento trend je silnější ve Spojených státech, tedy zemi s vysokou mírou nerovnosti, jak ji ve svém bestselleru Kapitál 21. století klasifikuje Thomas Piketty.

Koncentrace vlastnictví je spojena s tím, že se v jednotlivých odvětvích podaří několika velkým hráčům zcela ovládnout trh a pro ostatní jej uzavřít. To se týká zejména těch odvětví zajišťujících produkt nebo službu s nízkou elasticitou poptávky, tedy takových, bez nichž se spotřebitel neobejde. Tato nezbytnost může být zapříčiněna biologickou podstatou člověka jako v případě agroprůmyslu, farmaceutických společnosti nebo zdravotních pojišťoven. Druhá možnost vzniku nezbytnosti je společenský tlak, jako v případě telekomunikací nebo bankovnictví.

Joseph Stiglitz se ve svém loňském článku pro The Guardian pokoušel varovat před nástupem monopolů (potažmo oligopolů). Způsobů, jak se dominantní pozici firmám daří získat či udržet, je mnoho. Například vytváření bariér vstupu na trh, lobbying nebo včasné zachytávání ekonomických a technologických trendů.

Neméně důležitým faktorem je také růst produktivity práce. Díky ní má nabídka práce navrch nad poptávkou, což vede ke snižování mezd, prodlužování pracovní doby a v důsledku i oslabování legislativy chránící zaměstnance. Protože produktivita roste a platy naopak nerostou, nutně se musí zvyšovat kapitálové příjmy a dochází k opt outu peněz z reálné ekonomiky do té virtuální. Dochází tedy k tomu, že reálně vytvořená hodnota se skladuje v neviditelné stodole, kam nikdo nechodí.

Více produktivity, méně práce

Průmysl 4.0, tedy robotizace výroby má přinést další zvýšení produktivity práce. Tím se dále ztenčí pouto mezi výrobou a prací. Bude tak nadále přibývat zaměstnání, která v podstatě jen zvyšují transakční náklady, jako jsou agenti, zprostředkovatelé a zaměstnanci marketingu. I zde jsou ale limity, protože jedinec nemůže spotřebovávat limitně nekonečné množství zboží i služeb a má limitovaný čas, o nějž můžete ve snaze upoutat jeho pozornost soupeřit.

Automatizace výroby znamená úbytek pracovních míst. To by naznačovalo, že na všechnu práci, kterou je potřeba udělat, stačí méně lidí, než kolik jich je zrovna v produktivním věku. To může být pravda u odvětví, která si na sebe umí vydělat tím, že generují přímý zisk, jsou součástí obchodní ekonomiky. Naopak je mnoho jiných, která mají potenciál zvyšovat kvalitu lidského života a kde zdroje chybí: sociální péče, zdravotnictví, infrastruktura, urbanismus, vzdělávání.

V rozvinutých zemích není nutné stimulovat nabídku. Naším problémem není nedostatek domů ani potravin, ale nadbytek lidí, kteří k nim nemají přístup. Spíše se dostáváme do stavu, kdy by se vzácnými statky mohly stát ty, které byly ještě donedávna zdarma a veřejné: voda, čistý vzduch, veřejná prostranství, přístup do volné přírody. K tomu dochází i podporou organizací, které situaci aktivně zhoršují z veřejných rozpočtů, přestože by naopak tento trh investic měl na trhu působit jako faktor příčetnosti.

Typickým příkladem jsou težební a energetické společnosti, které pod pláštíkem volného trhu stále čerpají ročně stovky miliard dolarů státních dotací ročně. Podle Mezinárodní energetické organizace (IEA) dosáhly v roce 2015 dotace na uhlí, zemní plyn, ropu a elektřinu 320 miliard dolarů.

Dystopická budoucnost

Problém může být i disparita v distribuci informací, jíž napomáhá narůstající nejistota, protože lidé ve stresu mají tendenci dělat horší rozhodnutí. Úspěch Donalda Trumpa s heslem „Make America Great Again“ naznačuje, že významná část populace se v obdobích nouze, stresu a paniky uchyluje k jistotám, mytické minulosti a ideologiím, které mají jednoduše srozumitelné poselství a jsou vnitřně konzistentní.

Práce jako prostředek k získání společenského uznání a kapitálu cti je intelektuální kýč, s nímž se zejména nejchudší pracující těžko budou loučit. Přijít o práci pro ně totiž kromě reálných existenčních problémů znamená pád na společenské dno a tím ztrátu identity. A je jedno, jestli je o ni připraví imigranti nebo stroje.

Když se tyto trendy sečtou, vypadá současná situace poněkud dystopicky. Problematické je, že distribuce všech typů kapitálu ve společnosti má tendenci se kumulovat v horních vrstvách společnosti. Proto narůstá pravděpodobnost, že pokud by došlo ke změně společenského uspořádání, byla by to změna dramatická. Mohla by se například naplnit proroctví anti-utopických románů, kde konec našich dějin a začátek těch fiktivních přichází, když všechnu moc převezme jeden centrální regulátor.

Zvyšování produktivity práce nás tedy reálně posouvá do stavu, jehož jednu verzi popisuje Kurt Vonnegut v Mechanickém pianu, druhou Aldous Huxley v Konci civilizace. Tedy takového, kde je dostatek materiálních zdrojů pro všechny, ale pocit naplnění se ztrácí a je proto nutné jej uměle navozovat.

Jak říká vrchní inspektor pro Západní Evropu Mustafa Mond v románu Konec civilizace: „Sedm a půl hodiny mírné, nevyčerpávající práce, a pak dávka somy a hry a neomezované páření a pocitová kina.“ Ředitel Ilijských závodů Paul Proteus se naopak podivoval nad naším způsobem pohledu na práci: „Vždyť to muselo být absurdní nechávat lidi trčet celý den na jenom místě, využívat akorát jejích smyslů a podvědomých reflexů a vůbec jim nedovolit samostatně myslet.“ Ale i on pociťuje nedostatečnost ve svém životě, protože jeho potřeby jsou uspokojovány tabulkově.

Definice práce

Společným rysem současného korporátního kapitalismu i dystopických románů je alokace moci v rukou vzdálených neuchopitelných entit, kterým slouží úplně stejně ten, kdo je na vrcholu společenské pyramidy, jako ten kdo je pohřben v základně. Od začátku průmyslové revoluce tu je totiž jeden výrazný rušivý faktor, a to přechod z pospolitosti ke společnosti, a tedy narušení primárních sociálních vazeb. Je základní chybou tyto systémy lidské koexistence vnímat jako soupeřící, jelikož by měly být komplementární.

Proto je závěr spíše optimistický: nějaká práce vždy bude, jen bude možná potřeba změnit její definici. Musíme ale deantropomorfizovat trh a opustit model, kde společnost popřela komunitu. Vytvoření umělých sociálních problémů se nemůže dlouhodobě vyplatit: člověk může být člověkem, i pokud se nebude muset strachovat o zajištění základních biologických potřeb.

-oh-